Ještě nedávno u nás Adelu Banášovou (29) znal málokdo. Stačilo pár sérií Česko Slovenské SuperStar a bylo jasné, že právě tenhle typ moderátorky v Česku citelně chybí. Pohotová, sebeironická, s nadhledem. Populární Slovenka si ovšem na bavičskou superstar hrát nechce.

POKRAČOVÁNÍ V CELÉM ČLÁNKU
Když jsem s Adelou mluvila před půl rokem, právě se připravovala na moderování Česko Slovenské SuperStar a její nervozitu nedokázalo zakrýt ani profesionální vystupování. Ty obavy byly zbytečné. Svým suchým humorem a inteligencí, díky nimž se v tuzemsku může rovnat snad jen s Janem Krausem, převálcovala při moderování soutěže svého partnera Leoše Mareše na plné čáře.
Přitom to není žádná klasická kráska a její velký nos a hubená postava se okamžitě staly terčem bulváru. Tajemství Adelina úspěchu spočívá možná v tom, že po něm na rozdíl od jiných ani moc neprahne. Už tehdy se svou nedokonalostí zjevně netrápila. Po těch několika měsících se ale přece jenom něco změnilo.
Do kavárny, v níž proběhlo naše setkání, přišla se svým psem, který se způsobně uvelebil pod stolem, téměř nenalíčená holka, z které vyzařovala totální pohoda. Jako by si díky té divoké ryčnosti hudební soutěže ještě víc uvědomila to, co tušila už předtím. Totiž, že lukrativní kšefty ani konstantně skvělý výkon jí na vnitřním klidu asi nepřidají.
Tak jaké pro vás bylo několikaměsíční moderování Česko Slovenské SuperStar? Změnilo vás to?
Určitě mě to někam posunulo. Všechno tam pro mě bylo nové. Ta česko-slovenskost soutěže měla úplně jinou energii a atmosféru. Bylo to nostalgické a hezké. I soutěžící byli tentokrát velmi dobří. Co se týče osobností, tak vůbec nejlepší. Velkou výzvou bylo i moderování s novým partnerem (Leoš Mareš, pozn. red.), najednou jsem se musela učit vnímat a kódovat řeč někoho jiného.
Na moderování ve dvojici jste ale přece zvyklá...
Pokud ale lidé při moderování improvizují, jako tomu bylo u nás, je to náročnější. Bylo tu dost velké riziko, že si nesedneme. Když jedete podle secvičeného scénáře, můžete moderovat v podstatě s kýmkoliv. I proto občas odmítám kšefty, kdy mně vyberou konkrétního moderátora jen proto, že klientovi se to tak líbí.
Předpokládám, že s Leošem Marešem problém nebyl…
Leoš je silná osobnost, je úplně jiný typ než já, mnohem extrovertnější a hrozně nadupaný. V těch hlavních bodech jsme ale podobní, oba milujeme drsný sarkastický humor. Odlišnost u nás zafungovala pozitivně. Nebyla nijak extrémní, aby celou věc brzdila, ani minimální, abychom pro sebe nenašli žádný posun.
V SuperStar docela létaly emoce, prožívala jste ty pády a výšiny spolu se soutěžícími?
Tolik zase ne, koneckonců to pro mne byla už čtvrtá SuperStar.
Jediné, co se mě emočně dotklo, byla ta česko-slovenskost soutěže. V Československu jsem se narodila a v Česku mám část rodiny.
Po dvaceti letech se tu najednou objevily stejné situace. Třeba když Leona Šenková zpívala Modlitbu pro Martu, na úplně jiném místě a za jiných okolností. Mě vůbec dojímá naše historie, třeba teď naposledy, když jsem viděla dokument o Chartě 77.
V době podepisování Charty 77 jste ještě nebyla na světě. Komunismus jste v podstatě nezažila. Proč je to téma pro vás tak silné?
Je to doba mládí mých rodičů. Fascinuje mě, když si představím, že moji rodiče byli někdy mladí a museli se vyrovnávat se všudypřítomnými kompromisy a ústupky. Ta doba vůbec hodně odhalovala odvahu i zbabělost.
Vy jste ale nebyli jenom taková obyčejná rodinka, váš otec byl
diplomat. Jak se vám tehdy žilo?
Můj otec působil ve východním Německu. Na Západ ho nepustili. Když ho předtím nominovali na člena diplomatického sboru na ambasádě ve Vídni, den před odjezdem za ním přišli s žádostí, aby podepsal spolupráci s StB. Nechtěl, a tak jsme zůstali doma. Ale můj otec byl malá ryba, pracoval jako kulturní atašé.
Na vašeho otce po sametové revoluci vytáhli, že spolupracoval s StB. Dokonce se ocitl v jejich svazcích. Dotklo se ho to nějak hluboce? Jak jste to doma prožívali?
V pohodě. Věděli jsme, jak to bylo, že otec nikdy nic nepodepsal. Proto jsou pro mě svazky StB naprosto irelevantní. Je zvláštní, že dokumenty zločinecké organizace dnes všichni považují za důkazové materiály. Spousta věcí je tam vymyšlených. Čím víc agentů, byť falešných, měli v registru, tím víc měli provizí.
Jací jsou vlastně vaši rodiče? Komu z nich se podobáte?
Moje máma je vnímavější, duchovnější typ než táta. A také je víc introvertní. Můj otec je takový bojovník za spravedlnost, který umí bouchnout pěstí do stolu. Je hodně pilný a velmi na sobě pracuje. Já jsem smíšenina obou. Myslím, že otec má dost věcí vydřených, kdežto já je dělám někdy s větší lehkostí a netrápím se tolik, jestli zanechám lidstvu velký odkaz.
Přesto, byla někdy doba, kdy jste musela pořádně zabojovat?
Zažila jsem hodně bojů, v práci i v soukromí, ale všechny se daly přežít a nezanechaly na mně nějakou strašnou jizvu. Myslím si, že jsem velmi šťastný člověk se šťastným životem. Ale vzpomínám si na dvě situace, kdy jsem byla přinucena bojovat víc. Jedna se odehrála v mém dětství.
Tehdy jsme zrovna přijeli do východního Německa a já neuměla mluvit pořádně ani slovensky. Naši mě dali do německé školky a já z toho byla v takovém šoku, že jsem tři měsíce nemluvila vůbec, ani slovensky.
Zablokovala jsem se. A protože jsem nekomunikovala, dělaly mi děti ve školce zle. Zavíraly mě do skříněk a podobně. Dodnes si pamatuju první den svého nástupu, kdy jsem věděla, že nesmím sníst svačinu, co mi připravila máma, protože to byl můj jediný kontakt s domovem.
A co ta druhá situace?
To bylo po revoluci, kdy otec vstoupil do politiky s představou, že něco změní. Za ty čtyři roky se ale velmi zklamal. Byla jsem tehdy ještě neznámá, moderovala jsem jenom ve FUN rádiu. A televize Markíza mě oslovila, abych glosovala události uplynulého týdne.
Sedělo nás tam osm, mimo mě to byly všechno velké osobnosti, třeba Milan Lasica nebo Marián Labuda. Dramaturg tam chtěl mít také někoho mladého, nejlépe ženu, takže si vzpomněl na mě. Jenomže lidi to nepobrali - publikum ani ti, kteří tam seděli se mnou. Byl to pro mě náročný boj, zvlášť když si každý myslel, že mi to zařídil otec.
Neuvažovala jste tehdy o tom, že to zabalíte?
Tím bych jim dala v podstatě za pravdu. Můj humor je takový apolitický, montypythonovský, absurdní. Nepotřebuju za každou cenu nakládat politikům, bez nadhledu. To se jim zřejmě do pořadu nehodilo. Takže jsem tam chodila s největší žaludeční křečí.
Ale nevzdala jsem to, řekla jsem si, že tam budu chodit, i kdybych se měla třeba pozvracet. Dnes už si ale v moderování můžete vybírat a práci omezujete... Přesně tak, nechci se upracovat k smrti.
Předtím jsem strašně pracovala a vždycky jsem si na firemním večírku, kdy jsem v půl dvanácté moderovala už jen pro skupinu opilých lidí, říkala: Proč tohle děláš? Když jsem si tohle řekla desetkrát, rozhodla jsem se to změnit a omezit podobné akce na jednu měsíčně. Dnes už pracuju jen v rádiu a užívám si volných víkendů.
Myslíte, že jste dozrála i v osobním životě?
Tam je to už problematičtější, protože se do vztahů vrhám víc srdcem než rozumem. Strašně obdivuju ženy, které jsou schopné si budoucího partnera trochu otestovat, sejít se s ním a pak si třeba říct, že to není dobré, a nechat to plavat. Mně je to jedno, já se nechám snadno ošálit.
A s nadsázkou řečeno by ten člověk mohl být klidně stíhaný za čtyři vraždy a já bych do toho šla. Takže v téhle oblasti mívám docela problémy... Většinou ale moje vztahy končí tak, že začnu střízlivět.
To je ale ve vztahu po určité době přece normální, ne?
Nemyslím si, že je to až tak normální. Myslím, že je lepší si hned v začátcích udržet odstup a zjistit si určité věci, než se do vztahu vrhnete. Ovšem na věci, které se dají zjistit za dvě minuty, potřebuju já dva roky. Teď mám ale poprvé v životě vztah trochu jiný, vznikal postupně, bez nějakého šálení, ale o to intenzivněji.
Všechno nejhorší, co se o mém partnerovi dalo zjistit, jsem zjistila ještě předtím, než jsem se do něj zamilovala. S Peterem (Modrovským, poznámka red.) jsme spolu nacvičovali Let's Dance a já ho tenkrát brala jako někoho, s kým určitě nebudu chodit. Nakonec se to změnilo, takže mě teď může překvapit už jenom pozitivně.
Přemýšlíte o dětech?
Ano, ale na to je pořád ještě brzy. Jsme spolu teprve osm měsíců. A navíc jsem typ ženy, která nechce mít dítě s partnerem, o němž nebude s jistotou vědět, že právě on je ten pravý na založení rodiny. Peter se zatím jeví, že je O.K. Určitě si s ním umím představit společnou budoucnost. Ale jak to bude dál, ukáže až život.
Takže věříte na jakousi 'osudovost' a nic plánovat nebudete?
Jsem praktická. Ale ne materiální. I duchovno patří k racionálnu. Je racionální být duchovní. Řídím se principem akce a reakce. Všechno, co se ti děje, má určitý důvod a je potřeba hledat odpověď proč. A to chce i kus pokory, kterou se snažím mít.
Já třeba věřím ve vyšší sílu, ale žádné organizované rituály nemám. Nemusím chodit do kostela, navíc náboženství, které je u nás přirozené, je pro mě spíš inspirací. Když jsem šťastná, nebo naopak nešťastná, zamyslím se. Nejde o rituály, ale energie, s nimiž pracuješ.
Při představování mě překvapila nabídkou nic si nenacvičovat. Nejenže mě tím uklidnila, ale doslova nadchla.
Bylo to poprvé, co mi někdo takovou nabídku dal. Bývá to opačně. Nacvičovat, nacvičovat, připravovat, připravovat, pak předstírat, že vás to napadá, a po trapasu rychle domů. S Adelou jsme to zvládli celkem dobře, s ohledem na to, že jsme se nikdy předtím neviděli, bych řekl nadprůměrně. A i za jedno setkání si nešlo nevšimnout jejího talentu.
Zajímavá ve všech směrech: Nekrásně krásná, neokázale chytrá a hbitá, nenormálně normální, spíš britsky než slovensky vtipná. Byl to pro mě zážitek. A předpovídal jsem jí velkou budoucnost. Předpovídám ji i nadále. Všechno, co je potřeba, má. Přitom není herečkou, modelkou, čtečkou zpráv, neprošla marasmem celebritních kolotočů, soutěží, mrskaček, focení, skandálů apod.
Je svým způsobem protipólem všeho, co televize hledají, a je malým zázrakem, že ji i přesto na Slovensku objevili. Naštěstí... Moc bych jí přál, aby měla štěstí i při výběru týmu, který by měl mít talent na to, jak její nadání pěstovat a prodat dál. Mám ale vážné podezření, že časem si i s tím Adela poradí.
Přitom to není žádná klasická kráska a její velký nos a hubená postava se okamžitě staly terčem bulváru. Tajemství Adelina úspěchu spočívá možná v tom, že po něm na rozdíl od jiných ani moc neprahne. Už tehdy se svou nedokonalostí zjevně netrápila. Po těch několika měsících se ale přece jenom něco změnilo.
Do kavárny, v níž proběhlo naše setkání, přišla se svým psem, který se způsobně uvelebil pod stolem, téměř nenalíčená holka, z které vyzařovala totální pohoda. Jako by si díky té divoké ryčnosti hudební soutěže ještě víc uvědomila to, co tušila už předtím. Totiž, že lukrativní kšefty ani konstantně skvělý výkon jí na vnitřním klidu asi nepřidají.
Tak jaké pro vás bylo několikaměsíční moderování Česko Slovenské SuperStar? Změnilo vás to?
Určitě mě to někam posunulo. Všechno tam pro mě bylo nové. Ta česko-slovenskost soutěže měla úplně jinou energii a atmosféru. Bylo to nostalgické a hezké. I soutěžící byli tentokrát velmi dobří. Co se týče osobností, tak vůbec nejlepší. Velkou výzvou bylo i moderování s novým partnerem (Leoš Mareš, pozn. red.), najednou jsem se musela učit vnímat a kódovat řeč někoho jiného.
Na moderování ve dvojici jste ale přece zvyklá...
Pokud ale lidé při moderování improvizují, jako tomu bylo u nás, je to náročnější. Bylo tu dost velké riziko, že si nesedneme. Když jedete podle secvičeného scénáře, můžete moderovat v podstatě s kýmkoliv. I proto občas odmítám kšefty, kdy mně vyberou konkrétního moderátora jen proto, že klientovi se to tak líbí.
Předpokládám, že s Leošem Marešem problém nebyl…
Leoš je silná osobnost, je úplně jiný typ než já, mnohem extrovertnější a hrozně nadupaný. V těch hlavních bodech jsme ale podobní, oba milujeme drsný sarkastický humor. Odlišnost u nás zafungovala pozitivně. Nebyla nijak extrémní, aby celou věc brzdila, ani minimální, abychom pro sebe nenašli žádný posun.
V SuperStar docela létaly emoce, prožívala jste ty pády a výšiny spolu se soutěžícími?
Tolik zase ne, koneckonců to pro mne byla už čtvrtá SuperStar.
Jediné, co se mě emočně dotklo, byla ta česko-slovenskost soutěže. V Československu jsem se narodila a v Česku mám část rodiny.
Po dvaceti letech se tu najednou objevily stejné situace. Třeba když Leona Šenková zpívala Modlitbu pro Martu, na úplně jiném místě a za jiných okolností. Mě vůbec dojímá naše historie, třeba teď naposledy, když jsem viděla dokument o Chartě 77.
V době podepisování Charty 77 jste ještě nebyla na světě. Komunismus jste v podstatě nezažila. Proč je to téma pro vás tak silné?
Je to doba mládí mých rodičů. Fascinuje mě, když si představím, že moji rodiče byli někdy mladí a museli se vyrovnávat se všudypřítomnými kompromisy a ústupky. Ta doba vůbec hodně odhalovala odvahu i zbabělost.
Vy jste ale nebyli jenom taková obyčejná rodinka, váš otec byl
diplomat. Jak se vám tehdy žilo?
Můj otec působil ve východním Německu. Na Západ ho nepustili. Když ho předtím nominovali na člena diplomatického sboru na ambasádě ve Vídni, den před odjezdem za ním přišli s žádostí, aby podepsal spolupráci s StB. Nechtěl, a tak jsme zůstali doma. Ale můj otec byl malá ryba, pracoval jako kulturní atašé.
Na vašeho otce po sametové revoluci vytáhli, že spolupracoval s StB. Dokonce se ocitl v jejich svazcích. Dotklo se ho to nějak hluboce? Jak jste to doma prožívali?
V pohodě. Věděli jsme, jak to bylo, že otec nikdy nic nepodepsal. Proto jsou pro mě svazky StB naprosto irelevantní. Je zvláštní, že dokumenty zločinecké organizace dnes všichni považují za důkazové materiály. Spousta věcí je tam vymyšlených. Čím víc agentů, byť falešných, měli v registru, tím víc měli provizí.
Jací jsou vlastně vaši rodiče? Komu z nich se podobáte?
Moje máma je vnímavější, duchovnější typ než táta. A také je víc introvertní. Můj otec je takový bojovník za spravedlnost, který umí bouchnout pěstí do stolu. Je hodně pilný a velmi na sobě pracuje. Já jsem smíšenina obou. Myslím, že otec má dost věcí vydřených, kdežto já je dělám někdy s větší lehkostí a netrápím se tolik, jestli zanechám lidstvu velký odkaz.
Přesto, byla někdy doba, kdy jste musela pořádně zabojovat?
Zažila jsem hodně bojů, v práci i v soukromí, ale všechny se daly přežít a nezanechaly na mně nějakou strašnou jizvu. Myslím si, že jsem velmi šťastný člověk se šťastným životem. Ale vzpomínám si na dvě situace, kdy jsem byla přinucena bojovat víc. Jedna se odehrála v mém dětství.
Tehdy jsme zrovna přijeli do východního Německa a já neuměla mluvit pořádně ani slovensky. Naši mě dali do německé školky a já z toho byla v takovém šoku, že jsem tři měsíce nemluvila vůbec, ani slovensky.
Zablokovala jsem se. A protože jsem nekomunikovala, dělaly mi děti ve školce zle. Zavíraly mě do skříněk a podobně. Dodnes si pamatuju první den svého nástupu, kdy jsem věděla, že nesmím sníst svačinu, co mi připravila máma, protože to byl můj jediný kontakt s domovem.
A co ta druhá situace?
To bylo po revoluci, kdy otec vstoupil do politiky s představou, že něco změní. Za ty čtyři roky se ale velmi zklamal. Byla jsem tehdy ještě neznámá, moderovala jsem jenom ve FUN rádiu. A televize Markíza mě oslovila, abych glosovala události uplynulého týdne.
Sedělo nás tam osm, mimo mě to byly všechno velké osobnosti, třeba Milan Lasica nebo Marián Labuda. Dramaturg tam chtěl mít také někoho mladého, nejlépe ženu, takže si vzpomněl na mě. Jenomže lidi to nepobrali - publikum ani ti, kteří tam seděli se mnou. Byl to pro mě náročný boj, zvlášť když si každý myslel, že mi to zařídil otec.
Neuvažovala jste tehdy o tom, že to zabalíte?
Tím bych jim dala v podstatě za pravdu. Můj humor je takový apolitický, montypythonovský, absurdní. Nepotřebuju za každou cenu nakládat politikům, bez nadhledu. To se jim zřejmě do pořadu nehodilo. Takže jsem tam chodila s největší žaludeční křečí.
Ale nevzdala jsem to, řekla jsem si, že tam budu chodit, i kdybych se měla třeba pozvracet. Dnes už si ale v moderování můžete vybírat a práci omezujete... Přesně tak, nechci se upracovat k smrti.
Předtím jsem strašně pracovala a vždycky jsem si na firemním večírku, kdy jsem v půl dvanácté moderovala už jen pro skupinu opilých lidí, říkala: Proč tohle děláš? Když jsem si tohle řekla desetkrát, rozhodla jsem se to změnit a omezit podobné akce na jednu měsíčně. Dnes už pracuju jen v rádiu a užívám si volných víkendů.
Myslíte, že jste dozrála i v osobním životě?
Tam je to už problematičtější, protože se do vztahů vrhám víc srdcem než rozumem. Strašně obdivuju ženy, které jsou schopné si budoucího partnera trochu otestovat, sejít se s ním a pak si třeba říct, že to není dobré, a nechat to plavat. Mně je to jedno, já se nechám snadno ošálit.
A s nadsázkou řečeno by ten člověk mohl být klidně stíhaný za čtyři vraždy a já bych do toho šla. Takže v téhle oblasti mívám docela problémy... Většinou ale moje vztahy končí tak, že začnu střízlivět.
To je ale ve vztahu po určité době přece normální, ne?
Nemyslím si, že je to až tak normální. Myslím, že je lepší si hned v začátcích udržet odstup a zjistit si určité věci, než se do vztahu vrhnete. Ovšem na věci, které se dají zjistit za dvě minuty, potřebuju já dva roky. Teď mám ale poprvé v životě vztah trochu jiný, vznikal postupně, bez nějakého šálení, ale o to intenzivněji.
Všechno nejhorší, co se o mém partnerovi dalo zjistit, jsem zjistila ještě předtím, než jsem se do něj zamilovala. S Peterem (Modrovským, poznámka red.) jsme spolu nacvičovali Let's Dance a já ho tenkrát brala jako někoho, s kým určitě nebudu chodit. Nakonec se to změnilo, takže mě teď může překvapit už jenom pozitivně.
Přemýšlíte o dětech?
Ano, ale na to je pořád ještě brzy. Jsme spolu teprve osm měsíců. A navíc jsem typ ženy, která nechce mít dítě s partnerem, o němž nebude s jistotou vědět, že právě on je ten pravý na založení rodiny. Peter se zatím jeví, že je O.K. Určitě si s ním umím představit společnou budoucnost. Ale jak to bude dál, ukáže až život.
Takže věříte na jakousi 'osudovost' a nic plánovat nebudete?
Jsem praktická. Ale ne materiální. I duchovno patří k racionálnu. Je racionální být duchovní. Řídím se principem akce a reakce. Všechno, co se ti děje, má určitý důvod a je potřeba hledat odpověď proč. A to chce i kus pokory, kterou se snažím mít.
Já třeba věřím ve vyšší sílu, ale žádné organizované rituály nemám. Nemusím chodit do kostela, navíc náboženství, které je u nás přirozené, je pro mě spíš inspirací. Když jsem šťastná, nebo naopak nešťastná, zamyslím se. Nejde o rituály, ale energie, s nimiž pracuješ.
Jan Kraus: Jaká je podle mě Adela Banášová?
Adelu jsem poznal na Slovensku, kdy jsme spolu měli moderovat poměrně seriózní společenskou událost. Měl jsem samozřejmě trochu hrůzu už ze společného moderování, natož s neznámou kolegyní.Při představování mě překvapila nabídkou nic si nenacvičovat. Nejenže mě tím uklidnila, ale doslova nadchla.
Bylo to poprvé, co mi někdo takovou nabídku dal. Bývá to opačně. Nacvičovat, nacvičovat, připravovat, připravovat, pak předstírat, že vás to napadá, a po trapasu rychle domů. S Adelou jsme to zvládli celkem dobře, s ohledem na to, že jsme se nikdy předtím neviděli, bych řekl nadprůměrně. A i za jedno setkání si nešlo nevšimnout jejího talentu.
Zajímavá ve všech směrech: Nekrásně krásná, neokázale chytrá a hbitá, nenormálně normální, spíš britsky než slovensky vtipná. Byl to pro mě zážitek. A předpovídal jsem jí velkou budoucnost. Předpovídám ji i nadále. Všechno, co je potřeba, má. Přitom není herečkou, modelkou, čtečkou zpráv, neprošla marasmem celebritních kolotočů, soutěží, mrskaček, focení, skandálů apod.
Je svým způsobem protipólem všeho, co televize hledají, a je malým zázrakem, že ji i přesto na Slovensku objevili. Naštěstí... Moc bych jí přál, aby měla štěstí i při výběru týmu, který by měl mít talent na to, jak její nadání pěstovat a prodat dál. Mám ale vážné podezření, že časem si i s tím Adela poradí.
Adela Banášová
>> Narodila se 12. října 1980 v Bratislavě, kde pak vystudovala Filozofickou fakultu, obor Kulturologie.
>> Začínala jako moderátorka ve FUN rádiu, později účinkovala v humoristickém pořadu TV Markíza Sedem s.r.o. Přelom v její kariéře ale znamenalo uvádění tří sérií Slovensko hl'adá SuperStar. Moderovala i dva ročníky Let's Dance a ve třetím tančila a našla si i partnera.
>> Dcera politika a spisovatele Jozefa Banáše a přítelkyně tanečníka Petera Modrovského.











